Final Books

Michal Cipra v souboru lyriky a pokleslé epiky s ilustracemi Karla Liebschera

Ze sbírky Cyklista v rákosí, Sám v polích, Ještě jednou se vrátíme* a Prase v komíně

Klepnutím zobrazíte nebo skryjete interaktivní obsah:

• Zrcadlo mého osudu
• Trochu podivín
• Všechny cesty vedou k lidem
• Stát se zuřivým
• Ďábelský chlapík
• Zamyšlení
• Bláznova smrt
• Strašáci
• Žít jako v pohádce
• Zpěv času
• Prohrál jsem
• Žena v pasti
• Ztrácím tě snadno
• Drak Alkohol
• Neurčitý člen
• Vzpomínka
• Svět plný bláznů
• Tobě
• Hra s panáky
• Stůl plný cihel

• Ve smutečním průvodu
• Na konci ulice
• Ztracené štěstí
• Smutný malíř
• Stále sám
• V portálu kostela
• Tvůj pes je mrtev
• V záři dohořívající svíce
• Sám v polích
• Ztracený poutník

• Zrození květiny
• Paprsky Slunce
• Vrah dívčích srdcí
• Poměny života
• Obchodník s lidmi
• Jméno tvé macechy
• Deštivé nedělní ráno
• Za noci tmavé já šel svou cestou dál
• Sen noci
• Vzpomínám na tebe
• Člověk a noc
• Neodvracej svou tvář
• Tisíc tváří
• Upřímnost
• Desáté přikázání
• Mělas jinak odejít
• Tak znám i tebe
• Poslední výstřel

• Sám v sobě
• Okouzlení
• Iluzorní
• Kaisa mi posílá anděla
• Jsi moje jediná
• Melancholická
• Zase cítím tu únavu
• Prase v komíně
• Den za dnem
• Moje krásná Noljakka
• Oslepená
• Jsi to ty

ZRCADLO MÉHO OSUDU

Dívám se, dívám
hledím do zrcadla
a vidím jen hluchý obraz
prázdného pokoje

Páru jen
mlhu nad městem
třpytící se zář
jen němou tvář
zmrtvělé postavy
a ocelové zvony

Je mi z toho úzko?

Jako bych snad vstoupil do snu

Jak bych již zemřel
oslepl, utonul, nebyl
jak snad nikdy tu nežil
jak bych své tělo
již někomu odevzdal ...

Je mi,
jako bych se sám sobě jen zdál

TROCHU PODIVÍN

... a co s námi
co se vším?

Co s tímhle
a co s támhletím?

Co s tebou
a co s mým neštěstím?

A proč ...

Ne

Mám tě rád?

Možná,
možná už více dělat nemohu

VŠECHNY CESTY VEDOU K LIDEM

Na prahu večera postávám sám
jdu parkem obklopen básní

Jen tak, lehce, nehnutě
tiše přemýšlím

O lásce, o štěstí
o lidech a o dětství

O slávě a prokletí

O nás dvou
i o těch v neštěstí

Jen tak, lehce, tiše vzpomínám

Na lásku, na sklizeň, na sníh bílý

Však,
co je tvůj a co můj svět?
Jak vstoupit do něj?

Jen ...
Kdo všechno psával už po jeho zdech

A kde je to víno, co jsme tu pili?
Podzime, večere, vína nalévej

A nebuď tak smutný

Vždyť já ho znám
vím
že je nudný
a jako milenci hledá jen samotu

Bláznivý autor, malíř utopií

Teď sám tu chřadne
srdce samé šrámy

Vždyť bez lásky je člověk jako v kleci

A bez lidí?
Sám se neuplatní

Jen ...
už znám tě
lásko
vždyť ty jsi mládí

A tak postávám sám
na prahu večera
a tiše pláču

Jen tak, lehce, bez fiaska
bez skandálu

A ptám se znovu ...
ptám se stromů v parku
i prašných cest
jež nevedou nikam

Kde je to víno, co jsme tu pili?
Podzime, večere, vína nalévej

Ať všechny naše světy vidím
a v našich městech ať žijí lidé

Však,
co je štěstí?

Co je sláva?

Člověk slávu lehce ztratí
ale těžko ji zpět nabývá

A štěstí?

Je jako jed

Každého časem umoří

Však,
co je tvůj a co můj svět?

Kdo jde proti
a kdo je s námi?

Jak mu jen rozumět?

Člověk živ je chlebem
já vzpomínkami

A se smutkem jsme staří známí

Teď přenesu svět blíže k lásce
a všechny cesty povedou k lidem

Prostým lidem
k malířům bláznivých utopií

K dívkám
květům před ránem
jež vyrážejí z kousků hlíny

Už znám tě
lásko
vždyť tys mé mládí

A každý z nás svá města staví

Jen ...
však lidské sny se neunaví

Všechna je projdem

A na každém rohu
v každém domě
jen pár slůvek prohodíme

O tobě a o mně

O lidech
co sejí vítr
a ve velikých stavbách žijí

V chrámech svatých

A já jen čekám
v šeru parku
na trávě schoulený
uprostřed cest
až povedou k lidem

Ach,
co všechno odejde s léty

Ale na tu noc jsem nezapomněl

Té noci vánek
rozdával milencům květy
a já jen čekal
až přijde stařec vlídný
a tence
jako by ztratil hlásek
zasténá –

Tak ...
a všechny cesty vedou k lidem

STÁT SE ZUŘIVÝM

Před mnoha lety
dávno již tomu
žila v skrytu města
v tmavém doupěti
zachmuřená lidská troska

Toť stará báj o muži
který žil v tom domu
vypráví nám o člověku
jenž umění podivnému
zasvětil svůj život

A v tanci pověrčivém
každou noc tu křepčil

Společníkem jeho věrným
pes vychrtlý zde byl
za hubené tlapy svoje
a za honičky každodenní
s tlupou krys se nehanbil

I kocoura tam sedícího
u kamínek leckdy poškádlil
a nemaje již žádných kostí
z nudy ranní rosu pil

Však sám muž ten
darmo mluvit
s rejem netopýrů
ponejvíc si rozuměl

On něžně laskal
hlavičky ty sametové
a šeptal v ouška zrůžovělá
jaký že měl včera sen

I dívka plavá
nejednou sem zavítala

V roztodivných převlecích
se v šeru mihla
po schodech hned vyběhla si
tak svižně
bez okolků
tam nahoru
kde asi
jen den s nocí
si ruce podávají

Vprostřed dveří rozvrzaných
vždy stát zůstala
a čaroděj ten šikmooký
v plášti ušmudlaném oblečený
jest vytržen ve svém rozjímání

I vzkřikne na ni

A dívka rozmařilá
tak náhlým štěstím
které potkalo ji
chvilku ještě ostýchavě stála
teď již smělým krokem
do světnice vykročila

Tělo pružné
mladé
rudé
vlasů černých
vonných ňader
jež letí vzduchem
zastaví se až v trýzné chvilce
spadlé na hruď autora
jenž šeptá tiše

Dívky něžná ručka slabá
plíží se tou tmou
již sahá
v záplavě slov těch klíčky hledá
jimiž zamknou se ta slůvka planá

Řve a piští v ohni divém
s touhou králů dychtí po nevěře

Však na hrotech prsů
zachvěje se láska v divné nedůvěře

A on zas otočí se
a jako by neznal sám sebe
ušklíbne se

A dívka
roztoužená tou rozkoší
rty zamlaská
však přerušena jest
tím novým vzdechem panovníka
který zvolá vesele

Tak rozběsněný hovořil zde muž
ten bledý
ztrýzněný touhou po tajemné kráse

Oči rozpálené
rozechvělý
že blázen jest, to zdá se

A dívka roztoužená
nevěda, koho sama připomíná
hned v upíra zde promění se
v zlosti zrcadel se zmítá
a ničí zuřivého toho panovníka

Roztrhá jeho tělo staré
sedře tvář
tu krve potok rozbouří se
a v ukrutné té nenávisti
na prkenné podlaze
v chvějivém svitu lampy
v prach promění se ...

Však vina jest ta zůstala
na dívce oné
na věky věků onu bytost zahanbila

Tak praví stará báj
mrtev jest, komu zdraví chybí

Zdravý rozum nade vše je síly

A tak
jako plamen zhasne
s přívalem vody dravé
tak orel v letu klesne
pod úderem svého pána
v té noci neúprosně snivé
kdy zuřivou se stává
i spící žena

ĎÁBELSKÝ CHLAPÍK

Moje hlava je bedna s klikou

Zatočíš ...
a vypadne myšlenka

ZAMYŠLENÍ

Ale třeba se máme rádi

A snad proto jsem teď smutný

Mám svůj svět ...
a tvůj je nudný

BLÁZNOVA SMRT

Když nemohu již unést
tíhu svých očí

v myšlenkách

ohňostroje nápadů
jež se točí

bloudím tou tmou
co se krutě směje

co nezná konce

sám
bez lásky
bez naděje

s otazníkem strohým

troskami tvých těl
bez přátel
srdcem dívky
jež kdys bylo mým snem ...

bloudím
sám
nočním městem
stínem svého domova

tu zastavím se –
a poslouchám ...

výmluvné ticho hřbitova

STRAŠÁCI

... a zavřete je do klecí

ŽÍT JAKO V POHÁDCE

Kolik jsi mi, lásko, dala štěstí
kolik snů a hloupých nálad

Svíralas mne ve svých pěstích
mnoho bolesti ...
a teď zkus hádat –
komu asi patří moje tvář

Komu?
Sám nevím

Možná tobě, možná lidem
asi mému tělu a velkým věcem

Tvůj úsměv však dodnes mám schovaný

V mém srdci
v mozku
na disku a v změti obrázků
v mém malém šuplíčku
vedle zápalek a žlutých knoflíčků

Ptáš se
jak je možné stát se králem?

Asi tak ...
jednoduše –
prostě a lidsky

Ale třeba
možná ses mi sama jen zdála

Asi ano
dnes už to vím

A co jsem čekal?
Co jsem chtěl?

... žít jako v pohádce

ZPĚV ČASU

... ale jaké štěstí?

Kde ho vzít?

Člověk nejsem ...

Snílek?

Jen prostý hudebník

PROHRÁL JSEM

Vsadil jsem na tebe
vše, co jsem měl
celou svou duši
srdce
v němž plamen vřel

Vsadil jsem na tebe ...
a co já vím
poslední polibek
všechen rozum ...
co teď s ním?

Vsadil jsem na tebe
růžovou ozvěnu
poslední kámen
prach na cestě
zaváté do sněhu

Vsadil jsem ...
měl jsem snad lhát?
Jen hlupáci sázejí
jen blázni
na uschlý sad

Ač sázet já neumím
a vyhrát?
žel ...
vsadil jsem na tebe
vše, co jsem měl

Však
já vsadil ...
a prohrál jsem

ŽENA V PASTI

Viděl jsem ve snu umírat člověka ...

Strašná to představa

Podivná náhoda ...
když kráčím sám městem
řeknu si –

Už dávno všichni zapomněli?

Život je nekonečný

Snad ...
kdo ví

Myslel jsem
zmámen tou představou
že snad sám vítr
v pasti zde uvázl

S tváří raněnou
dohlédneš na konec světa?

Však spatřil jsem
jaká to milá žena
pod tíhou osudu
zmítá se jak šelma divá
v železech uvězněna

Jak to bylo v té staré knize?

Láska je most
který překlene prostor i čas

Bludný stín
vždy ruku v ruce
se smrtí kráčí

Každý je náš
a své si místo hledá

ZTRÁCÍM TĚ SNADNO

Dávno už hledám klíč k naší samotě

Hledám lásku, jak sirotek mámu
jak motýl rodné město ...

Že nic jsem tu nenašel
já přece se nevzdávám

Vždy kráčím dál
ač mé srdce bolest týrá

Však síly mojí nikdy není málo

Jen to mne skličuje a svírá
že ztrácím tě tak snadno ...

DRAK ALKOHOL

Přilétá vždy ve chvíli
kdy nejhůře je tvému srdci

Ve chvíli
v té chvilce krátké
pro tebe tak nekonečné
kdy srdce ranou krvácí ti a mozek chladne

V této chvilce slabé vždy najde si tě

Ve chvíli
kdy nad hlavou tvou stahují se mračna temná
a vichr v dáli rozeznívá bouři tónů v písních blázna
jenž ve větru se zmítá

V této chvilce snivé máš snad chuť se vzepřít
ničit vše živé a do tance si zpívat
však přitom bušit kolem sebe

A on jen tiše přiletí si
aby nabídl ti svoje služby
za něž vždy tak těžce platíš

Náhle zjevuje se
na chvíli jen
zas se ztratí
rozplyne se
odvrátí svou tvář?

Však stále jasně slyšíš pronikavý jeho smích
jenž podbízí ti vůně libé
sténá
svíjí se a piští

Náhle promění se v stádo koní
tu zas v hejno dravců a hady jedovaté
až rozpustí se v černou mlhu
v páru nad vroucí vodou v řece

Pak zahalí tvé tělo v kouř
jenž zaslepí ti oči
a zjeví se tu v plné parádě
ve svitu mrtvého Měsíce
v paprsku Slunce zakrytého mrakem

Nyní již stojí před tebou
seschlý
kostnatý stařec shrbený
s holí železnou
natahuje k tobě hnáty s drápy vlkodlaka

Ty však nebráníš se
snad přemýšlíš
uvědomuješ si, jak těžko nyní tvému srdci

A stařec promění se v draka s ostnatou hlavou
a s tesáky jak nabroušené nože
již do tance se pustí

Skáče
tleská
zpívá
kvičí
do tance tě láká
do snů pochybných
k mlhavým vidinám tě svádí
svádí tvé tělo
svádí tvou duši
do hlavy kamenem buší
zuří
běsní
teď zas usmívá se a na loutnu ti hraje

Splétá tmavé sítě
staví zeď, a ještě více usmívá se
plazí se jak had a zas tančí ve větru
až omámí tě

Zmámený teď bereš k ústům první číši
kterou nabízí ti

Jak drak zachvěje se v celém těle
když vidí
že pohár již prázdný jest

Však dál pokračuje ten boj nelítostný
souboj zla a krásy

Teď již lépe
snadněji proniká tvou duší
ten plamen žhavý
jenž plazí se a svíjí před tvým tělem
před tvou myslí, jako had

Směje se, když polykáš hlt v hltu
a krvácí, když z jeho torny neukrojíš

Nabízí ti stále nové světy
moře snů a záplav hněvu
fantazie pouští uzdu
však v bahně stále víc tě topí

A znovu a znovu zažehává modrý plamen
jenž vysouší ti hrdlo
stále více zaplétá tě do svých sítí

On přilétá vždy ve chvíli
kdy nejhůře je tvému srdci
však utápí tě v nenávisti

A znovu a znovu udeří ocelovou pěstí
v tvoji hruď, když drama vrcholí
až srdce roztrhá ti
játra vyrve i s duší z těla blázna
jenž ve větru se zmítá

Porazí tě na zem a kope ti do tváře
nešetří tě
smýká tvé tělo jako hadr
až omráčí tě

Pak obtočí lehce provaz kolem tvého krku
a táhne tě

Myslíš si
že ti chce pomoci?

... ale ne

V Alkoholu štěstí nehledej
alkohol je svinstvo

NEURČITÝ ČLEN

Jdu zvečera roztouženým sadem
ani nevím
co tak náhle v tu pozdní hodinu
vyhnalo mne samotného ven

Jdu
omámen tím snem
hlavou mnoho myšlenek se trousí
tu náhle v tmavé hloubi sadu
spatřím oheň
starce
a mnoho hadů

Hřejí se tu u plamínku
v jehož stínu
divná postava se skrývá

Bez těla
bez duše
snad ani nemohl být člověkem ...

Kdo jsi?
Ptám se ...

– neurčitý člen

VZPOMÍNKA

Můj život je strom
jak čas, co rychle opadává

SVĚT PLNÝ BLÁZNŮ

Ač mnohý z nás pláče
přece jsme krásní

Černí, bílí
všichni jsme lidé

Je to zvláštní ...

TOBĚ

S nehnutou tváří šel jsem světem
s přivřenými víčky chladnou nocí

Víš
co jsem prošel vesnic a měst
a na každém kousku země
jak poutník pramen
lásku hledal jsem

V stínu velkých gest

Viděl jsem lidi
i ty
jež chtěli lidmi býti
potkal jsem veselé výletníky

A snad bych nedošel
nebýt tvé skromné lásky

Té lásky křehké
té lásky pro poutníky

Jen prostě lidské –
lásko, díky ...

HRA S PANÁKY

I když jsi vážnou každý den hrála
stejně mám pocit, že ses mi smála

Byl jsem tvým panáčkem na hvězdné obloze ...

láska přešla –

zbyla jen loutka ležící v komoře

STŮL PLNÝ CIHEL

A já?
Kdo jsem?

Mizerný herec, tulák
jenž chvíli jen řádí na scéně
a pak se ztratí zas

Blázen
ztřeštěný autor s poraněnou duší
který narodil se před ránem a náhle zmizel
neboť stal se kapkou vody v řece
jen přeludem a snem

Kráčí kolem vás
vždy stranou stojí
němý, strohý
nestranný a vzácný

Někdy loutkou stane se a hlavu skloní
jindy zas mlhou z rána
usadí se ve vlasech

Sleduje vše kolem sebe
pozoruje svět a rozhlíží se
prodírá se davem hlučným
vždy sám postává v ústraní

Že někdy nejde lehce
třeba se i poraní
však chladu velkoměst se nebrání

Ach, lásko
jak dlouho už hledám tvou jistotu ...

Bloudím od města k městu
rozháním temnotu
v prachu cest i na nádvoří
v stínech lesa i ve skalách
kde vítr zuří

Mám čas se toulat světem
od jara do zimy
nemít nic na práci
jen hrát si, jen malovat krajiny
pozorovat Zem a vidět její krásy
lehce se vznášet
toulat se stínem barevné vidiny
smát se a slyšet její hlasy

Vždyť svět je stejně plný bláznů
již neprodají duši
jen velkým svazkem rákosu
který ve větru se ohýbá

A já?

Jsem jen cyklistou v rákosí
němý kráčím městem
ač sám v sobě křičím
stejně mě neslyšíš

Vzpomínáš?

Jak básník mlčící
nad grimasou osudu
nesl tornu plnou smíchu

Hledal lásku

Už dávno tomu, tak dávno
že všichni na ten čas již zapomněli

Divíš se, proč jsem tak vážný?

Já vím, tobě je líp

Ale mé verše neber příliš vážně
Jsou jen výtvorem snílka
jen malou cihličkou v naší velké stavbě ...

A snad bych i nářky své umlčel
nebýt tou ozvěnou skučícího času

Nebýt kapkou vody v řece
stínem svého hlasu
bláznem, šaškem
panákem či králem

Mám čas se toulat
od jara do zimy
nemít nic na práci
a tak si hraji

S barvou tvých nálad
s teplem tvých dlaní
s maskami tvých přátel
i ostrých pohledů
i s rosou v ranní trávě
kam nožku za nožkou lehce pokládáš
s košilkou studící nahoty

S jekotem psů vzdálených vesnic
i s osou tvých příběhů
zapadlých v dětských hrách

Ach, lásko
jak dlouho už hledám klíč k naší samotě ...

Bloudím rok za rokem
v podivné temnotě
a co z toho mám

Nepřidáš se k nám?

Přec všichni půjdem lásce vstříc
budem spolu, až přijde samota
jen my sami, jen chvění svíc

Půjdem
tam, kde je temnota
tam, kde můžeš žít
nechat se unést tím snem
tam
kde každý kousek země bude naším domovem ...

VE SMUTEČNÍM PRŮVODU

Ve smutečním průvodu procházím městem
a lidé kol se smějí
Jen v prostém oděvu a s němým gestem
světla svíček, kadidla a jmelí

Jak jen tě, lásko, oslovit mám
když na druhé straně jsi ulice
Jak usmát se, jak pookřát
jak zastavit v tvé oči hledíce

Tak kráčím dál
a lidské štěstí pomalu mne míjí
Tu vidím skvostnou chůzi dam
tam přetvářka se svíjí

A všichni v družném hovoru
veselé jsou jejich tváře
Jak vystoupit mám z průvodu
jak cestu najít snáze

Pak náhle kdosi promluví
a zas je ticho jako v hrobě
Kde je naše svědomí?
ta slova patří tobě

Přec znovu na tě pohlédnu
přes ulici vztáhnu k tobě dlaně
S nadějí se otočím –
však na druhé jsi straně ...

Ve smutečním průvodu procházím městem
a zvolna vadnou moje líce
Jen v prostém oděvu a s němým gestem
již nelze zastavit mne více

NA KONCI ULICE

Pousmála se a nadzvedla svou sukýnku, která tak dlouho a stydlivě zakrývala její obnažený rozkrok.

V místě, kde okraj punčochy přecházel ve zrůžovělou kůži, zdálo se, jako by náhle zavládla mrazivá polární bouře, střídaná s návaly horkosti a rozpálení, chvějící se nedočkavostí i prosebným panenským studem.

Chvíli zaváhal, těžce polkl, překvapen tak náhlým zvratem jejich rozhovoru.

Mlčky políbil její rozechvělé rty a nevěda, jaká to tajemná síla řídí jeho tělo i rozum, třesoucí se rukou dotkl se nejprve okraje rozevlátého volánku, pak již však zamířil zcela přesně a s jakousi světáckou rozvahou doprostřed, tam, kam toužil zamířit již při prvním setkání s ní a kam se jeho zrak vždy tak často stáčel.

Trochu bolestně zkřivila tvář, když ucítila chladný pot jeho dlaně i dotyky rozechvělých prstů, přitiskla se ke zdi a malinko, s neskrývanou nedočkavostí, rozkročila ...

Kdesi na konci ulice, u jediné dosyta rozzářené lampy, dokouřil starý pán svoji cigaretu, zhluboka se nadechl a s nepřítomným pohledem do temna letní noci plivl na rozpálenou dlažbu.

ZTRACENÉ ŠTĚSTÍ

Nikdy jsem neměl to, co jsem chtěl

Snad to byla náhoda
že včera večer v mém domě zazvonil telefon

Ptal jsem se, kolik je jí let ...

Neodpověděla

Slyšel jsem jen dlouhé
falešné ticho

SMUTNÝ MALÍŘ

Ráno se probudila trochu dříve než on.

Vstala téměř neslyšně, aby ho nevyrušila ze sladké dřímoty, přehodila přes sebe košili a jen tak nalehko, skoro nahatá, vkradla se s napjatou ženskou zvědavostí potichu do vedlejšího atelieru osvětleného místy ponurým podzimním sluncem.

Hned za závěsem zůstala stát v němém úžasu nad celou tou krásou všech obrázků i hliněných předmětů rozmístěných ledabyle všude kolem, nad spoustou květin u okna i vysokou palmou v rohu u pohovky, kterou ranní slunce osvětlovalo zvlášť výrazně.

Zahlédla i rozbitou vázičku, kterou včera v nepřehledném šeru nechtěně převrhla a jejíž střepy teď tak žalostně ležely v teple prachem načpělého koberce.

Zbytky jídla, nemyté talíře a hrnky, prázdná láhev sektu i nedočtené noviny upoutaly na chvíli její pozornost.

Stála nehnutě a zpříma, zdálo se, jako by tak chtěla zůstat celý den.

Jen štiplavý chlad kamenné podlahy dokázal ji vytrhnout z onoho rozrušení a přinutit ji ke spěšnému útěku na sluncem proteplený koberec, jenž tak příjemně konejšil její bosá chodidla.

Teprve pak si uvědomila, že už tu není sama, že je tu s ní i on, že znovu hltá všechny její vnady, lichotí mu její zaujetí, všimla si, jak tam tiše stojí, sám ve své ubohosti kostnatého těla, až jí to přišlo najednou všechno k smíchu.

Chvíli se na sebe zahleděli, oba nehnutě stáli, nazí a beze slov, překvapeni jeden druhým i sami sebou.

Pak se on vzpamatoval, naplnil dva poháry, ze svého jen usrkl a promluvil do tíživého ticha pokleslým, sípavým hlasem, tak divným ve svém zabarvení, že jí až přeběhl mráz po zádech.

Vyslechla dlouhý monolog, který jí připadal spíše jako proslov ze záhrobí a který ani skoro nevnímala, jen pokyvovala hlavou a chvílemi upíjela ze své sklenice.

Vzpomněla si, jak se celý třásl, když ji včera chvatně svlékal, a jak jí připadal mnohem mužnější, když napjatě svírala jeho boky mezi stehny.

Z prázdných pohárů bylo náhle cítit blížící se poledne a ona již spěchala s oblékáním.

Prosil ji, aby ještě chvíli zůstala, ona však již na nic nedbaje vyběhla ven, ještě naposledy se ohlédla a pak s nonšalantním gestem lehké dámy zmizela v davu rušné ulice ...

Smutný malíř zůstal znovu sám.

Nešťastný, zoufalý uprostřed své samoty, s pocitem nejistoty, strachu a bolesti.

STÁLE SÁM

Den se kloní tiše k spánku
Slunce rychle zapadá
les se halí v temném hávu
chátrá moje nálada

Ráno znovu povzdechnu si
v nový let se vydám zas
v uspěchaném davu hlučném
neuslyším lidský hlas

Strohá pýcha zlomyslná
vyžene mne znovu ven
unavený půjdu světem
kol mne řady padlých jmen

V chladném stínu osamění
zastavím svůj spěšný krok
ze snu, kdy zas probudím se
přejde celý dlouhý rok

Zlomený pak padnu v muce
smutný pocit v srdci mám
že lidem znovu podám svoje ruce –
a přesto dál sám zůstávám ...

V PORTÁLU KOSTELA

Večerní déšť zkropil potemnělé ulice a na tu a tam zapomenuté opozdilce, které potkával, dolehl nepříjemný vtíravý chlad.

Při pohledu na hodinky, které se již dávno zastavily, napadlo jej zkrátit si cestu protější úzkou uličkou, trochu strašidelně vyhlížející svou kamennou nelidskostí i studenou dlažbou, kolem portálu starého kostela.

Malá svítilna stačila sotva ozářit ústí ulice a poházené smetí i střepy, do kterých šlápl, snažily se ze všech sil promluvit do ponuré atmosféry tiché prázdnoty.

Vysoké studené zdi sevřely jej náhle tak mocnou silou a výmluvností svého osamění, že se zdály být až skoro vlastní, ten dobře známý pocit úzkosti a strachu obepnul jej znenadání svojí věčností.

Dlouho však neváhal a spěšnými kroky vyrazil kupředu.

Míjel opadané zdivo i stěny obrostlé mechem, pokašlával a cosi pro sebe brumlal.

Až kráčeje stále blíže k portálu, počala se jeho tvář najednou měnit, strnulý výraz v očích upoutal jeho pohled k omšelému průčelí, kde z mlhavého oparu vyvstala jako ze snu postava mladé ženy.

Stála přímo proti němu, opřena o rezavá vrata, drobná blondýnka s modrýma očima, v přiléhavé sukýnce a s vyzývavým pohledem.

Slepá touha, která pak vedla jeho nohy po několika kamenných schodech ještě blíže k ní, dala mu konečně uvěřit onomu nenadálému štěstí, jež ho tak nečekaně zaskočilo.

I ona v tu chvíli jaksi ožila, pohodila vlasy a od portálu zvedla k němu ruku.

Zmámený, stiskl její dlaň ve své, však oslovit ji, váhal.

TVŮJ PES JE MRTEV

Ráno jsem se probudil a vyšel jsem před dům ...

Studená mlha zvlhčila mi řasy

Náhle mne kdosi oslovil

Nehnutá postava, zhroucené tělo
na jeho tváři viděl jsem krůpěje rosy

Co chtěl mi ten člověk bez duše
jenž s krvavou maskou chtěl k mému domu běžet?

Jen slůvek pár ...

Tvůj pes je mrtev

V ZÁŘI DOHOŘÍVAJÍCÍ SVÍCE

Z doširoka otevřených dveří chrámu bylo již vidět rozzářené svíce, hru světel a stínů i chladivé přítmí, jak se k němu z dálky blížil.

V dusném parnu letního odpoledne nalezl tu příjemné uklidnění, tak blahodárné pro jeho unavenou mysl i zpocené tělo.

Seděl zcela osamocen uprostřed dlouhé řady dřevěných lavic, sám v té magické velikosti prázdného kostela, s uhrančivou krásou lesknoucího se zlata, spoustou němých soch i vznešených obrazů.

Ruce klesly mu do klína a hlava sklonila se k blaženému spánku.

Nevěděl ani, jak dlouho zde seděl, zda snil, nebo se dotkl skutečnosti, jež ho tak nečekaně zaskočila a vyrušila z tiché dřímoty.

Ucítil pojednou lehké šimrání i dotyky prstů ve vlasech, pomalu otevřel oči, a ještě zpola osleplý spatřil vedle sebe postavu mladé ženy v dlouhém černém hábitu s rozpuštěnými zářivými vlasy.

Stála zpříma v naboso obutých sandálcích, celou svou krásou mladistvého těla zastihla jej nepřipraveného, ztrýzněného jejím nesmělým úsměvem.

Je asi ze sousední nemocnice, pomyslel si a vyskočil jako smyslů zbavený.

Trochu polekaně ustoupila dozadu a překvapena jeho velikostí i vznešeným mužným výrazem sklopila stydlivě oči.

Přistoupil k ní a s nepotlačitelnou touhou i vášní, která jej tak nečekaně ovládla, chytl ji do náruče a rychlými přískoky zamířil k nejbližšímu temnému výklenku.

V mlhavé záři dohořívající svíce viděl už jen její pootevřená ústa s tichými výkřiky a zrychleným dechem ...

Toho dne si lidé v okolí vyprávěli o podivuhodné události, kdy Panna Maria při podvečerních modlitbách vzrušeně plakala a sténala, nedbaje na užaslé pohledy přítomných.

SÁM V POLÍCH

Sám
v poli padlých
prodírám se ztichlým davem

A všechno je náhle jiné
tak zvláštní
i rosa na mé tváři kvapem uvadá

Tak sám a němý
větru stesk
jak ostrý bodec meče
do mého srdce dopadá

ZTRACENÝ POUTNÍK

Klekla si na kolena a vykasala sukni.

Sedl si za ni a pomalu, aby dosyta vychutnal nezvyklost nenadálé situace, počal jí stahovat kalhotky z bělostné zadnice, celý se chvěl, když pak viděl ono temné místo, vzrušením naježené chloupky, a nevnímal už ani její sladké zavzlykání, když se jazykem dotkl obnažených rodidel ...

Je to zvláštní, pomyslel si při vzpomínce na onu událost, která jednoho dne tak výrazně poznamenala konec jeho dětství.

Venku se zatím setmělo, ulice zazářily množstvím světel a neonů, i lokál se jaksi zaplnil novou společností, dýmem z cigaret a hlasitým hovorem.

Seděl sám u malého stolku, na který se sotva vešel jeho šálek s oblíbenou kávou, krabička s doutníky, sirky, květina ve vázičce i malý popelník, zkrátka vše, co na takovém stole má být, s celou tou parádou nažehleného ubrusu i s jeho zesláblýma rukama narovnanýma na sebe jako při nějaké slavnostní události.

Ach, jaké to byly tehdy krásné časy.

Zahleděl se kamsi do dálky a ze vzpomínek na bezstarostné mládí probral jej až nevlídný hlas číšníka oznamující zavírací hodinu.

Vyšel ven.

Studený vzduch uhodil jej do tváře a kdesi z vedlejší ulice přihnal se znenadání chladivý podzimní vánek, tak podmanivý, vlídný, a přitom pomíjivý, až se skoro rozplakal.

Dlouho pak postával na nábřeží, pozoroval hladinu, kráčel pomalu osvětlenými ulicemi a usilovně přemýšlel, nedbaje na čas ani na to, kam míří.

ZROZENÍ KVĚTINY

Na moje když víčka sletí
lehký motýl, sladký sen

tiše první, druhý, třetí
každý strůjce šťastných scén

Podívej, co kvítí kolem voní
noc chmurnější je nežli den

jak stromy v lese dál si stojí
každý zrodí se vždy v srdci tvém

A bílý motýl dál si kolem létá
v tichu lesa zazní dětský hlas

jak poupě rozvité pozná vůni léta
smích a hovor zní tu zas a zas

Co stalo se to v hlubém tichu?

Kvítí zavonělo
zurčí lesní vody
děvče v hájek spěchá
s džbánkem na jahody

Rty má plné zpěvu
blaha plné oči
a když usmívá se
důlek v líčka skočí

Děvče přes kořeny skočí
i na pařezech trůní
jak jahůdka zralá
v listech na výsluní

A sluníčko s úsměvem
rozvírá houštiny
by zhlédlo obraz svůj
v zrcadle bystřiny

PAPRSKY SLUNCE

Na zlatých perutích snáší se víla
žár tkví jí na čele a ruka její bílá
sklání se půvabně k spícímu muži

Vdýchá žití žár ve zvadlou růži:

Za těmi horami zmizel
po této cestičce šel
paprsek Slunce nad žitným polem
na rozloučenou mu pěl

Řekni mi, veliké Slunce
jemný a bystrý máš slech
zpíval-li veselou píseň
nebo zhluboka si vzdech

Řekni mi, vysoká horo
daleko přehlížíš kraj
zdali se oheň v tu stranu
láskou již proměnil v ráj

VRAH DÍVČÍCH SRDCÍ

Šla zvečera k boží muce
kde zardělá tam hrála zář
sepjala bělostné ruce
i nachýlila bledou tvář

Svedenou tam ctností vzorem
netopýřích křídel hvizd
vzduchem víří, nad obzorem
černý frak se v temnu mih

Proč ctnostný šat odložit dnes váhá?

Již ložnice se otevřely dveře
a jak jen mohla poznat v pološeře
on přistoupil k ní a již po ní sahá

Dnes děsem jí, co jindy mořem blaha
i zachvěje se v divné nedůvěře
jak v lázni plamenů již stojí nahá

Přistoupil k ní fantom rudý
v masce jelimánka
svíjí se a kroutí
jak břečťan plazivý

Dívka plavá tiše zří
jak lačně hltá všechny její vnady
jak bez úcty a bez poklony
ničí ji a rdousí bez zábrany

V hrůzné chvíli ruce spíná
v popel spálen její šat
nad zjevením trpce dýmá

Sápe se naň fantom chtivý
v slabé chvíli úder vsadí:

Tryskla krev jí mocným valem z hrudi

Mlčí dívka, vejde matka
stará, věrná, plná něhy
zvolá na ni

Aj, mé dítě, ještě spíš?

Ozvala se dívka bledá
srdce ranou zkrvácené

Cos přinesla, odpověz?

– Ach, provaz k šibenici!

Zas ticho na světnici padlo mřivé
klamně sténá dívčí hlas

Fantom vytratil se v noci snivé
jak by nezkřivil ni jeden vlas

PROMĚNY ŽIVOTA

Člověk je jitro, řek' jsem si za svítání

V tmách čeká na Slunce
v samotě na lásku
v smrti na zmrtvýchvstání ...

OBCHODNÍK S LIDMI

Viděl jsem lidi těžká břímě nést
potkal jsem lhostejnost, sobectví i lest

Však já se schoval v tichém hávu sadu
bych se vyrval vládám zla, sobectví i bludu

Ach,
ký drsný hlahol ve hlubinách lesa?

Poráží kmeny
a vrší hranici až po nebesa

On vždy z hlubin ztichlých vyrve duši zpět
vždy k nové strasti, lásce zas a muce

Rozráží stromy, zabíjí zlé duchy
před ozbrojeným každý tvor se třese

Hřímaje, když ničí lotry
i nevinný před ním v bázni prchá ...

Orel ustal v letu
číše sjely ze rtů!

A jako lidé, když řvou
zní řev z dálky
když stahují se k bouři mračna

Jen my
choří
slabí smrtelníci
nechcem v uzdu padnout tobě mladí

Když svírá nás a rdousí divou pěstí
tvůj věrný stín
tvá sestra pochybnost

JMÉNO TVÉ MACECHY

Kol hřbitova šel jsem zvečera
tu z hrobů nitra hlas tajemný slyšel jsem

Ztichlým že světem bloudí sen
tisíc zkazek, snů a bájí
vůně jeho květů tají

O zeď kamennou opřít jsem se musel
však v dálce náhle spatřil jsem
tu dívku spanilou

Ona širým
chladným chodí světem
s tou duší tesknou
raněnou

Tak blízko šli jsme tenkrát proti sobě
tys dívala se vroucně do mých očí
hrst růží, které zářily mi v klopě
každá lásku, štěstí, rozkoš značí

A zas dál hnala se hbitě prázdným světem
v tu tichou, vlídnou, dojímavou noc

Zastavila se až při rozkvetlém keři
starého kostela, v kteréhož šeři
na stupních blíže u kamenných dveří
třásla se stará žena žebrající

Šla kolem ní s tichou
vážnou lící
v dlaň vetchou almužnu svou plaše dala
a nečekaje díků
dál se brala

Já chytl jsem ji za hvozd plavý
vlečka roucha jen zůstala mi v rukou

Však dohnal jsem ji chvatem dravým
sen podivný začal vyprávět

Že vracím se zvečera klidně domů
zůstanu stát, dech tajíce
před vraty mými stojí tam babice
v strhaném svitu Měsíce

Jak vždycky smích a hlahol zněl
že zde jest
nikdo nevěděl

Tak vejdu domů loudavým krokem svým
za stolem však babu sedět zřím

Tak lehnu si a chci již spát
však u lože zřím babu stát

V mé hledí sny
mě plaší její zjev
mně saje mozek
pije krev

I vzkřiknu v rozběsněném boji zlém

Kdo příšero jsi? – Válka jsem!

DEŠTIVÉ NEDĚLNÍ RÁNO

V chmurné části parku, v ústraní
kde splývá v zeď tma olší
u pusté stezky lávka

Ba věru, zde žije mistr
ze všech mi nejmilejší

On pero ponořuje do barev
on nemaluje ani, jen tak lidi
a věčné bohy čaruje

Každý obraz
každé písmeno a věta
budí život ve hlubinách všech

Toť umělec
jenž tajně proniká vše postavy

Ať již maluje žár
bolestný kajícnice vzhled
blaživý a rosný půvab mladé ženy
světic nadšení
když před pannou či před dítětem
klečí v extasi

Toť starý vánek rozkoše
z dávno již zašlých
zlatých oněch dob

Aj, lidé, jen na chvíli
zde v parku zastavme se
a číše vína zvedněme

Toť mistr, jenž tak pochopil
život s rozkoší v jeho jádru

Chci jej poznat osobně
v zrak hledět mu
a vína nejlepšího
s ním láhev vyprázdnit

Tak nadšen veselý děl král

A mistr
zemdlená zvedl víčka
a děl tiše, váhavě
jak styděl by se

Pane, ach promiňte, já vína nepiji

Vy myslíte, že rozkoš jsem
živému snad tělu ukradl
a přemaloval?

Však promiňte mi, vy se mýlíte

Kdys jednou, dávno v svojí mladosti
měl jsem chvíle, kdy tak podivně mi bylo

To rozkoš s bolestí mi vřely v duši
leč brzy já se vzpamatoval zas

Jest psáno, že žití tomu vetká krásu
a tomu dláto nebo štětec zas

Pak jeho štěstím kámen jest a barva
jen krásný sen pro jiných lidí zrak

Však jednou mne dobrá duše lidská
z nouze, z chorobného těla muky
vykoupí a z tísně útrap zlých ...

Jak zmámen veselý stál král
pak soucitně stiskl ruku mistrovu
a odešel

Ten krokem kolísavým
slezl lešení své
a dál maloval

ZA NOCI TMAVÉ JÁ ŠEL SVOU CESTOU DÁL

Za noci tmavé já šel svou cestou dál
s kapkami rosy po špičkách

V tom mlhavém ránu já byl jsem sám
prašnými úvozy rozerván

Za noci tmavé já šel svou cestou dál
s rukama v kapsách a v očích žal
a náhle jsem spatřil tu dívku v tmách
chůzí svou vířící prach

Uprostřed cesty své já se zastavil
k pokání pozvedl číš

Rozmarný podzim svou vůni skryl
osud řekl mi, slyš:

Ta dívka je krásná, ty dobře to víš
chtěls jí dát lásku svou

Však krásou ty nikdy nešetříš
za lásku platí se víc ...

Já poklekl v úvozu do mokra trav
osud zlý prosil jsem o milost

Polibky sladké ve snách jsem krad'
na cestě dlouhé zbyl jenom chlad ...

Za noci tmavé já šel svou cestou dál
s kapkami rosy po špičkách

V tom mlhavém ránu já zůstal sám
já šel jsem dál, dál, dál

SEN NOCI

Ač krvácím, já tich' jsem
v každé změně

Čím více mohu snít
tím trpím méně

VZPOMÍNÁM NA TEBE

Tvoje slova ještě dnes v uších mi zní

Vzpomínám na tvoje slova
jak na poslední píseň
jak na luční kvítí
v tvých vlasech zářící

Na slůvka laskavá, něhou prostlaná
na tvoje úsměvy, na něžnou tvář
na slůvka radostná, dávno už zavátá
jak za svitu Měsíce paprsků zář

Já díval se zas v dívčí oči
však více tě líbat nebudu

Jen stařec šedobradý kol mne se točí
s tou lehkou rukou přeludu

Nechť každý ohlédne se v život zpátky
pln svůdné něhy a smíchu

Však poznáš, jak život tvůj je krátký
vždy platí – pád následuje pýchu

Já též, lásko, díval se v svět
tím okem vroucím, plným svaté víry
já též mu nesl srdce svého květ
vstříc důvěře bez podmínky i míry

A nikomu též, ty budiž svědek můj
jsem úmyslně nezkřivil vlasu

Já s palmou míru cíl hledal svůj –
žít snivou chrpou vedle plodných klasů

ČLOVĚK A NOC

V hravém letu
v matném svitu Měsíce
jako zvadlé květu pýří
tančí, víří
divných postav směsice

Stíny, stíny
druž se točí bezhlasá
Luny svit, jak šlehne ostrý
v šatech kostry
zříš
a tváře bez masa

Tak se točí v divém spěchu
bez oddechu
a rej tento fantastický
kvílí, pláče, sténá

Co je kolem stínů zas

Jedni s věčnou úklonou
druzí sotva hnuly rety
za vějíře záclonou

Takto v hbitém pestrém reji
kolem spějí, v přeletu a poskoku
paruky a masky v změti
větrem letí
bez uší a bez nosů

Teď tancují tu svorně
málo dvorně, křepčíce
do tance jim září
silné světlo Měsíce

Kostlivec tu dlouhovlasý
stále ve jhu cizích sfér
v chvíli slabé
žínku chytí
kolem pasu
a s ní dá se v divý rej

S čím dřív druh se tajil druhu
v záři Luny zjevné jest
bezmasý ret divně mlaská
šeptajíce: Láska!
v cudné záři chorých hvězd

Po ránu však ticho zase
v klidu dřímá park i les
ve snu ještě dál se nese
stínů oněch divný ples

Tak se sklání z nenadání
hoch nad spícím děvčetem
by ji zlíbal v světa strání
šíj'
i s ňader poupětem

Hlubé ticho!

Zas v rej divý hoch se pustil
v nový ples ...

NEODVRACEJ SVOU TVÁŘ

Proč odvracíš svou tvář, když polibek chci ti dáti?
Proč zahazuješ vůni růží, které přinesl jsem?

Když nad krajinou rudé Slunce září
chci obestřít tvou duši sladkým snem

A nevadí mi barva plavých tváří
nevadí mi černé oční stíny tvé

Stačí jen
když tvoje vlasy ve tmě září
jak městské lampy právě zažehlé

Proč odvracíš svou tvář?

Nohy stydnou, ruce, srdce
jen blíže pojďte
blíže jen

Ať všichni vidí
kam ztratila se tvoje zář

Proč ráda máš jen pohled na své nebe?
Jen pro sebe dopřáváš si oddechu

Aha,
teď rozhlédnu se kolem sebe
zřím hlavu bez těla a tělo bez dechu

Jen zrcadel máš ráda něhu
jen šminek pár a perel hrst

Tak řekni mi: Proč zastavilas dnes
v tom divném plesu?

Když krajem pochybným
táhne děs a smrt

Vždy děs mne schvátí v lese
když neproniklý noci stín vše halí

A tam
kde tvoje tvář se smíchem třese
tam plamen nás a úzkost pálí ...

A němá dívka oživla
snad v zapomnění
jak kacíř po doznání dychtíce

Její tvář tak mrazivě se mění ...
Ach, jak ošklivá tu náhle stojí babice:

Já musím říct vám
než hruď má zchladne
že tak, jak moje vroucí srdce
snad vám nebude rozumět žádné
a žádné v světě vás tak milovat

Mne z vážných vašich tváří
a ztichlých, zamyšlených vašich čel
v tmu žití rozkoš, blaho štěstí září

Vím,
jen vy jste člověk tisíce tváří

Vy pro ústrky, muka, jež mne kruší
vždy slovo útěchy máte a cit
vy znáte sladkým snem obestřít duši
a blahou září smutek vyzlatit

Ach, odpusťte mi
já chovala se špatně

Co živa jsem, miluji, ctím neskonale
a nemohu ni mžik žít bez vás

Však nikdy nevyrovnám se vaší ctnosti dokonalé
Teď zbývá mi jen strohý úžas ...

Tak domluvila a tvář svou odvrátila

TISÍC TVÁŘÍ

Strašlivý sen dnes v noci jsem měl
divný hlas že ke mně děl

Vír baletu se vznášel před mým okem
příšer, zmetků celé peklo
v rej rozvilo se každým skokem

Rej hrbáčů v křeči zas se svíjí
a v hlomoz krvavé té války
mísí se štěkot bouře z dálky

Ach, zachraňte mne před těmi tvářemi

Když plane květ a voní
snad také oni hlavu kloní

Po stráni léčivý snad najde se tu mech
jímž sobě krvavé již nohy ovinu
než půjdeme dál

Toť čiré nic
kam znaven zrak se chýlí
a život je jen všední putování
hon divý
bez oddechu
bez ustání

Až cestou zatím opustí nás síly
snad k cíli poslednímu
se člověk v síle svěží dostane ...

Jak sestra vlídná
v náruč pojala hned nešťastníka
táhne do trávy to tělo tuhé
jako zmrtvělé

Ach, lásko
ni růži, nezlíbal bych keř
přes doly, hvozdy bych se zdvih
k tvým přivřeným rtům slétl bych
věř
má květino
a umřel v nich ...

Dozněl hlas a pusté bylo ticho
zdálo se, sám vítr že už zemřel

Však hleď –
já jsem stár
a vím, co žití cíl

Mé srdce tolikráte krvácelo
však nelituji krve mojich žil
jež tekla tam
kde pro lásku se chvělo

Teď srdce mé
jak prasklý kalich leží
jehož obsah zvolna stéká na zem

Prázdný je –
a kdo by z něho pil?

Čas
– k jiným střepům bys jej pohodil

UPŘÍMNOST

Možná je trochu naivní
jak bývá dětský dar

Zato však stejně laskavá ...
a z lásky

DESÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ

Kdo na naše dveře
klepe vždy tak pozdě v noci?

Kdo rdousí nás a svírá?

Toť on

Kdo kol šíje
ovíjel i rdousil zemi

Vítr jest to zdáli
jenž letí, závratný a neustálý
tu čelem tluče v zem
jež prachem chmuří
zas hloubá v propastech
jež zuří, zas ztichne
spí snad?

Šíří požár v zničující zlobě
k pitvornému tanci piští
štve, převrací ten starý
líný svět
i vnucuje nám šašky ničemné
jež do duší nám umělkují
cizí mam i trety!

Toť chmurné zrcadlo dějin
toť nechutný, zapšklý onen čas

Kdo zlatí Slunce zář
na čelo mladého básníka?

Jistě to vím

Tak mnohá žena své krásy
hřích v něm koupala

Ba snad, hledě dlouho
bych nahý uzřel zjev

Zlý! Tak ošklivě často
vypravuješ události ...

A láska naše, ba věru
stará jest

Zde u nás vše jest staré

Byl-li kdo zrádcem v mém milování
tím nebyl jsem já

Byl-li kdo zrazen
tím byla jsi ty

Toť chmurné zrcadlo dějin

Toť divné stíny
jež tak chmurně visí
na slepých sklech

A láska mrtva
musí znovu žíti

Já družně na podušku
k dívčí hlavě svou tulím tvář
a šeptám v její sen

Jak mrtví by snad z hrobů vstávali
jak žena muži visíc na rtech
a polibky jeho se zpíjela ...

To vše ty miluješ

A hleď
já proto u tebe jsem rád

Přeješ si
aby v básni mé jsi stála?

Ty nemiluješ, co nového jest
ty též se nových věcí hrozíš

A tvoji přátelé?
Již dávno mrtví jsou

Tak sedla si zde sama
celý den
v klín ruce klesly jí
ty bílé, mdlé a plné žilek
jak chorý list

Na bledých rtech usnul
na chvíli jí trpký úsměv

Jak hrob ta němá byla
nikdo nezvěděl
proč náhle chodí dítě růžové
jak mrtvý stín
proč tolik změnila se ...

Jí souží, zdvořilostí vylhaných
a lichotivých frází, laciných
a celý ten sprostý, všední
dotěrný ten městský svět

On nepochopí ji
její bolest zkalí pošklebkem
a její svaté smutné tajemství
pak na ulici pohodí
by dav měl čemu smát se
a šel měkce dál ...

Toť chmurné zrcadlo dějin

Toť poslední přikázání
jež tak trpce vpilo v nás

MĚLAS JINAK ODEJÍT

Proč odcházíš?

Ještě nedopil jsem plnou číši vína
a ty již zahaluješ svoje tělo v černý šat

Snad tebe měl jsem milovat?

Teď slyš:

Já nežil jako jiní – chladné čelo
ač v srdci poušť a žár, jsem světem šel
kdys také kolem mne se blaho chvělo
však slasti číš jsem chopit neuměl

Já v ošumělém šatu
mráz v nohou, v prsou první lásky květ
tím davem lhostejným se tlačil v chvatu
zanícen touhou tebe uvidět

Vtom zjevilo tě zdáli roucha vlání
a něhou, půvabem se rdíc
tys zářila mi mraznou mlhou vstříc

Tak lásku pojďme znovu vystavět
a k slávě pozvedněme číše
jak zvony na poplach nám budou vyzvánět
i stáří vetchému, jež ubíhá tak tiše

Však čas již zavál tuto chvíli
a láska dávno mizí v moři střech
po čem toužil jsem, jiní zakusili
vzrostl mech

Marná navždy zrádná tvoje snaha
všechna tvoje touha nehodná
nikdy lásky nedosáhneš, blaha
slunce bledá ženo podvodná ...

TAK ZNÁM I TEBE

Vrátil jsem se opět v místo
kde jsem šťasten byl
a sen
ze všech nejluznější
sen o blahé lásce snil

Ten jeden z ňader tvých vyšel
a já ho ze rtů tvých pil
ten druhý
jen jsem slyšel
hrál v mozku mi, táhl krví žil

Hrdé slovo krásy pyšné
vyhnalo mne v dálný svět
bez naděje šel jsem smuten
v ruce zvadlý růže květ

Však čas mou ránu mírně zhojil
jiné dívky něžný cit
ovil ruce moje poutem
nové lásky blahý kmit

Vrátil jsem se do ráje –
tichý, klidný, bez stesku
že též
i láska moje
v štěstí září odlesku

V klidno žití bouřlivého
zní mi náhle žalný zpěv
cítím vláhu trpkých slzí
slyším bouřit lásky hněv

Čí to hněvy? Čí to zpěvy?
Čí to srdce umírá?

Ach, tou slzou bílou
jasnou
tvář mé lásky prozírá

Jen vážnou hlavu někdy skloní
a rdí se, zdá se
že snad slzy roní
v zrudlé listí svoji krev?

Čas všechno uspává i budí ...

Její hlas mne něžně volal
když jsem želel vidiny
vítr však jej neodnesl
do daleké ciziny

Ni zvuk, ni tón
jen temné chvění

Snad ještě dlouhé políbení ...

Stará báj

Jak na severu
trpce mladík láskou mřel
co na jihu v srdci dívky
stejně mocný plamen vřel

Že se chlapec s dívkou minul
svírá bolně moji hruď
že jsem blaho tvoje zkalil
odpusť mi a klidna buď

POSLEDNÍ VÝSTŘEL

Buď s Bohem, lásko moje drahá
buď s Bohem, krásná ženo má

Kolébko mého štěstí, blaha
kdo opouští tě, umírá

Já lásky, slávy, duch vínem
v těch zpíjel se blahých dnech
teď v záhrobí nehostinném
mých osudů se změní běh

Ach, ty černozraké noci temno

Jakou mi strašlivou postavu
ze tmy posíláš?

Duši bezduchou, syna noci černavé
tváří hrozných, strašlivých
ukrutnou vraždu, vraždu ve zraku
ohromné spáry na rukou?

Ach, tušení mne děsné leká
až hrůza srdce pojímá
že smrtka s metlou na mne čeká
ve strašlivých snech se zdá

Té doby zapomínám, té chvíle blahé
kdy na mne utkvělo to oko žhavé
kdy zvučné hudby hluk utlumil slova
té chvíle zapomínám, jí žehnám znova

Vzduch sladkým snem se matně chvěje
vítr lichotivě mi v tvář jej věje
v tisíci kapkách jej prší nebe:

Já všechno ztratit chci
jenom ne tebe!

A v srdce divný stesk a žal
stále víc se vtírá –
dozpíval jsem, dotoužil
nelze více míti

Hrstku trávy na hrob jen
v trávu hrstku kvítí ...

Já bych však chtěl smět
ještě jednou se vrátit

Navštívit ten malý
nejmenší tvůj svět

Kde toulám se sám
kam zřídka chodí hosté

Při vstupu masku odevzdám
a všechno bude prosté ...

SÁM V SOBĚ

Dívám se na svět smutnýma očima ...

A nikdo, nikdo netuší
co moje duše prožívá

Mám se snad vzbouřit
že všechno patří tobě?

Ne

Jsem uvězněn sám v sobě

OKOUZLENÍ

Ivanečko moje
líbám ruce tvoje

Jestli zítra přijdeš k nám
svoje srdce tobě dám

Tvoje láska je můj svět

Je to silný
silný na bolesti lék

A já bych chtěl
tak moc bych chtěl

... tomu světu rozumět

ILUZORNÍ

Již od svého narození zvolna umírám

Zda se na tom někdy něco změní
... často se ptám

Abych nebyl jenom snůškou snění
... karty vykládám

Snad bych mohl jednou stáhnout pod hladinu ty všechny feny
... co znám

KAISA MI POSÍLÁ ANDĚLA

Kaisa mi posílá anděla
zatímco venku už sněží

já čekám jen, co se mnou udělá
vždyť lepší dar dostal bych stěží

Kaisa mi posílá anděla
já před ní hluboce smekám

má víra je v té Kaise zakletá
valí se jak velká řeka

Kaisa mi posílá anděla
bílá jak sněhová víla

doufám, že nebude umělá
a že mi dá na cestu křídla

Kaisa mi posílá anděla
já tomu pomalu věřím

z porážek vrásky si nedělám
k dojetí zbývá pár vteřin

Kaisa mi posílá anděla
střemhlav mi naproti běží

já čekám jen, co se mnou udělá
snad ona mi jediná věří

Já čekám jen, co se mnou udělá
vždyť lepší dar dostal bych stěží

JSI MOJE JEDINÁ

Láska, která se mnou vstává i usíná

MELANCHOLICKÁ

Ivanko, Ivanko, lásko moje
jak rád bych znovu líbal
stehna tvoje

Stehna i kolínka
bříško i ramínka
a pak ...

však víš co

Vzpomínka?

Kdybys tak mohla být se mnou
a vzít mi ho do dlaní

Všechno by bylo jiné
tak spontánní

ZASE CÍTÍM TU ÚNAVU

Už zase cítím tu únavu

Sladkou, nevšední
proradnou únavu

Tu únavu
co nevylézá z postele

Nevšední?

Aha, je přece neděle

PRASE V KOMÍNĚ

V zahradách na mlýně?

Ne

Je to jen to, co o sobě míníme

DEN ZA DNEM

Den za dnem
se tiše míjíme ...

Bez tváře
bez duše, kterou sdílíme
bez idejí, bez těla
i halíře

Bez iluze –

V hlubinách prázdného talíře

MOJE KRÁSNÁ NOLJAKKA

Jak snadno mne pokaždé naláká ...

Když cítím, jak příjemně voní
když vidím, jak s úctou se přede mnou kloní

Není to krajina bez tváře

je nádherná
– hlavně na jaře

Ale i pod tíhou přívalů sněhu
nikdy mi nezapře upřímnou něhu

Všechny ty rozkvetlé ulice
stromy – ve větru vlajíce

Květiny a srdeční lidé ...
ach
jak poklidně se tady žije

Jednu z těch ulic rád mám však obzvláště

– procházím potichu kolem

jdu dolů k jezeru
někdy i horem

Její vůni poznám i poslepu

A jen těžko se přede mnou skryje

Je to ...

– no jistě

Pallopojantie

OSLEPENÁ

Vy nevíte, vy nevíte
jak je člověku –

směji se jen proto
abych se nedal do breku

Toužím po lásce
jako každý v tomto světě

Proč ...
to nedokáži říci v jedné větě

Jsem sám

I když kolem sebe mám
spoustu snění –

to, po čem sténám, vidět není

JSI TO TY

Každý den tě potkávám

Jsi stále stejná
už tolik roků

Naivní i roztoužená
něžná
a přece v mnohém jiná

Každý den tě potkávám
a nikdy nevím
zda tě ztrácím
nebo hladím
zda tě uvidím zase zítra
nebo zůstanu sám
uprostřed závěje cizího jitra

Jsi to ty

Jsi úsměv sluníčka
upřímná
jak slzy na víčkách
svíce, která nikdy nedohoří
vůně herbáře
barva vzdálených moří
vzácná
jako záře červánků
ozvěna či výkřik
jak slovo ze spánku

Jsi jako bárka vratká
jako chvíle
co se ztratí
a je tak krátká

Každý den tě potkávám
a stále se mi stýská

Vydržet, vydržet!
– když vím, jak jsi mi blízká

Jen nemít strach

Nebát se
potopit
snem přetížené čluny
vyšplhat až k vrcholu
po paprsku Luny
cokoli překonat
a třeba stokrát zažít krach
jen vydržet
vydržet tebe milovat ...

Každý den tě potkávám
a k smrti rád
hledím do tvých očí

Jsi to ty

Jak sobě pomoci
– čas zpátky se neotočí

Tak znovu
po sté
zkouším zastavit se v běhu
znovu se usmát
získat nazpět tvoji něhu
zmámený krásou tvého rána
poztrácet ideály
– jak často se to stává

A znovu
znovu zažít
ta setkání plná svodu
znavený
však netřeba pátrat po důvodu

I kdyby chvíle prchlivá
jednou
přece nás rozdělila

– díky, lásko
jen za to, žes tu vůbec byla

* Sbírka Ještě jednou se vrátíme vznikla převážně autorskou úpravou básníků 19. století (zejména Elišky Krásnohorské, Jaroslava Vrchlického a v překladu Viktora Huga, Émila Augiera, Théophila Gautiera, Roberta Hamerlinga a Jacinta Verdaguera, Adolfa Heyduka, Julia Zeyera, Berty Mühlsteinové, Marie Kalašové v překladu Aloysia Bertranda, Stéphana Mallarméa a Haydée, Augustina Eugena Mužíka, Růženy Jesenské, Josefa Kuchaře, Otakara Bystřiny, Františka Krska, Františky Klejslové, Josefa Václava Friče a Irmy Geisslové, jejichž fragmenty jsou v textech rozsety).

Vypráví příběh mladé dívky v kontextu s dětským světem, který měl být procítěn tvůrčím úsilím o vyjádření závažných humánních myšlenek odsuzujících násilí, sobectví, nenávist a bezohlednost. Stínění díla pak mělo být zaplněno postavami bezdomovců, zubožených lidí na pokraji existence, jejíž krajní polohy ohrožované v samých základech se stále vracejí v rozvětvujícím se smyslu díla. Upřímná tvář dětství zde měla být stavěna do lakonického kontrastu se světem dospělých, světem přetvářky a klamu. Vyvrcholením celého příběhu měla být myšlenka oproštění se od škaredé nadvlády lidské zloby a návratu do překrásné krajiny dětského štěstí, nevinnosti a upřímnosti.

Pro zajímavost uvádím přepis lektorského posudku sbírky Cyklista v rákosí vyhotovený v září 1991 literárním kritikem doktorem Vladimírem Šibravou pro vydavatelství Orfeus. Jeho tehdejší šéfredaktorce paní Ivě Kvapilové se básně velice líbily, některé z nich si ponechala k případnému otištění v literárním sborníku Zborcená harfa. :)

Jednu věc nelze v žádném případě předloženému rukopisu upřít. Je zajímavý. Osobně jsem jím byl až šokován. Chvílemi jsem váhal, jde-li o poezii, či o jakousi svéráznou formu „anti poezie“, o umění, či parodii na umění, o svébytnou formu recese. Autor se nedokázal vyvarovat určitých klišé (cesty, jež nevedou nikam, člověk slávu lehce ztratí, ale těžko ji zpět nabývá). Ta však v celkovém kontextu působí spíše osvěživě než rušivě. Obdobně je tomu i v případě užití archaické syntaxe (tak rozběsněný hovořil zde muž, že blázen jest, to zdá se). Komicky vzhledem k textovému okolí vyzní morality (v Alkoholu štěstí nehledej, alkohol je svinstvo). Zcela rázovitá je balada Stát se zuřivým. Nevím, jde-li o úmysl, nebo neznalost, ale básník jako by parodoval i prozodický systém; v mnohých pasážích jsou viditelné prohřešky proti zákonitostem české metriky. Cyklistu v rákosí nelze doporučit k vydání v knižní podobě. Celkem sympaticky by však vyzněl příhodný způsob jeho recitace na některém z dnes již četných text-appealových pořadů.

Podle dobových slov autora je sbírka Cyklista v rákosí i přes svou zdánlivou myšlenkovou jednoduchost a přímočarost složitým psychologicky náročným spisem. Svým obsahem a tematickým zaměřením se údajně řadí do sociálních projektů, které nekonvenčním přístupem poukazují na nešvary v zákulisí i na scéně lidského života.

Zvláštním způsobem a jemně propracovanou formou provází roztříštěným dějem, zachycuje letmo, jen jakoby náznakem některé problémy lidské společnosti. Svou ohebností se často dostává až k samému jádru dané problematiky, jindy zas toliko jemně a zdráhavě krouží kolem určité myšlenky, jako by jen konečky prstů se chtěla dotknout svého tématu.

Sbírka je spletitou výpovědí a v kaleidoskopickém sledu mnoha různorodých myšlenek podává svědectví o člověku žijícím uprostřed lidské společnosti. Figurka člověka se zde dostává do pomyslné izolace, která ji svým způsobem řadí do výjimečného postavení mezi lidmi. Rozporuplná postava, pocit osamění, zdánlivá ztráta soběstačnosti i domnělé odcizení se tu rychle střídají s polohami vysloveně lyrickými, vlévajíc se do světa poetických vizí a bizarních obrazů s někdy až podivnou příchutí přízračnosti.

Vše je ovšem pojato velmi citlivě a střízlivě, nevtíravou formou, jen jaksi letmým pohledem na skutečnost, lehounkým přejezdem po okraji oné problematiky. Příběh zavádí až ke stinným místům odvěkého konfliktu jedince a společnosti demonstrovaného na postavě člověka, který – ač žije mezi nekonečným množstvím jemu blízkých lidí – přece se může cítit opuštěný a ztracený uprostřed této vřavy.

Pro pochopení díla je prý nezbytné přijmout především jeho nadčasovost, která při správné manipulaci může čtenáři umožnit okouzlení někdy až pohádkově laděné. :)

K obsahu sbírky Sám v polích asi netřeba nic dodávat a do sbírky Prase v komíně jsou v průběhu let až do současnosti odkládány věci nezařazené v jiných projektech. Převážná většina publikovaných textů ale pochází z 80. let minulého století, zejména pak z jejich druhé poloviny.

O jejich celkovém výrazu a myšlenkovém toku si jistě uděláte svůj vlastní úsudek. Jsou to docela intimní zpovědi, proto jsem s jejich zveřejněním tak dlouho váhal. Původně bylo v plánu vydat je společně s ilustracemi mojí výtvarnice Ivany Merkel Říhové, ale k tomu zatím nedošlo. Použity jsou tedy perokresby Karla Liebschera, z nichž některé byly kdysi určeny pro sbírku Ještě jednou se vrátíme.

Zjevně nepřehlédnutelná je i moje záliba ve slovních hříčkách a v neobvyklých slovních spojeních. V tom je právě český jazyk tak nádherný, že se s ním dá doslova čarovat. Já sám si často musím jednotlivé tituly číst opakovaně, abych se správně naladil na jejich značně rozdílný rytmus, a mohl si tak všechna ta slova náležitě vychutnat. Na druhou stranu si ale pod tím může asi každý představit, co ho napadne, a to jediné snad celou polohu odlehčuje.

Opravdu rád bych jednou potkal někoho, kdo by dokázal pochopit, o čem to všechno vlastně je. Jak zpívá Štěpán Hebík: „Až odhalíš význam ve zdech ukrytej, protáhnu tě tenkou spárou.“

Občas o sobě říkám, že jsem géniem průměrnosti a básníkem prérie. Hlavně jsem ale nenapravitelný romantik.

https://www.youtube.com/embed/lE1ZMOLP_q0

tento soubor věnuji všem, kteří stejně jako já trpí necitelností tohoto světa